Válečná akce děčínských lodníků

Četné válečné konflikty, které se během staletí Děčínem přehnaly, se samozřejmě dotkly také děčínských lodníků a jejich plavidel. Někdy si vydělali slušné peníze převážením zásob, jindy museli své lodě odevzdat pro vojenské účely. Často například sloužily pro sestavení provizorních mostů přes Labe, jindy je vojáci zatížili kameny a potopili na dno jako překážku pro plavbu lodí nepřítele. Do přímých vojenských operací se děčínští plavci a jejich lodě obvykle nezapojovali. Je jen pár zmínek, jak třeba děčínský Zikmund Vartenberk pirátsky zabavil lodě celského opata na Labi, nebo výprava jeho bratra Jan z Blanska při použití plavidel při přepadu Pirny. Mnoho dalších příběhů o jejich vojenském snažení známo není. Proto je hodně zajímavou informací útok zápalnými vory v září 1813.
Po ruské katastrofě čelil Napoleon a jeho spojenec Sasko tlaku ruských a pruských vojsk. Aby nepříteli ztížili pohyb, nechali Francouzi na jaře 1813 odstřelit kamenné mosty v Drážďanech a Míšni. Vlastní vojsko a zásoby přesouvali po dvou provizorních pontonových mostech, postavených v červnu 1813 přímo pod pevností Königstein. Poté, co se k protinapoleonské koalici připojilo i Rakousko, rozběhly se válečné operace, které měly za cíl také přerušení dopravního spojení přes Labe.
Vzhledem k mohutné ochraně, kterou mostům poskytovala děla königsteinské pevnosti i dočasných opevnění na Liliensteinu, zbývala prakticky jediná možnost – útok pomocí zápalných lodí. Dalo se sice očekávat, že by podobná akce měla jen dočasný efekt, protože stavby pontonových mostů se daly snadno opravovat, navíc je na noc obvykle rozpojovaly. Přesto v dobové atmosféře byla důležitá strategická snaha spojení přerušit. Při jejich výrobě a navedení na cíl hráli hlavní roli právě zkušení plavci z Děčína a okolí. Základem útočného plavidla se stal prám či menší vor ze svázaných klád. Zápalnou směs tvořilo několik soudků střelného prachu obložených vysoce hořlavým materiálem – smůlou a senem. Celkem jich na labském břehu u Děčína vzniklo šest.
Celá akce byla nakonec spuštěna v noci z 19. na 20. září 1813. Odráželo se za drobného deště, který se později změnil na hustý liják. Díky dokonalé znalosti řeky se děčínským lodníkům i za téměř nulové viditelnosti podařilo dopravit prámy až k cíli. Zhruba v pět hodin ráno útočníci plavidla zapálili a vyslali proti mostu. Kuriozirou vyslání je, že vor se vlastně nedá bez posádky řídit a je vlastně jen unášen proudem. Hořící vory okamžitě zaregistrovala osádka pevnosti a spustila palbu. Po několika minutách napjatého očekávání se ozvala detonace. Nikdo si ovšem nebyl jist její příčinou, neboť proti všem předpokladům se neobjevil žádný oheň. Část útočníků se proto domnívala, že most omylem zasáhla obranná palba z pevnosti, druzí byli přesvědčeni, že jedna z vyslaných lodí zasáhla cíl, ale plameny následně uhasil prudký déšť. Do Děčína se každopádně všichni vraceli s pocitem dobře odvedené práce.
Podle saských autorů ovšem byl jejich odhad až příliš optimistický. Útočníci totiž netušili, že se několikadenní stavbu zápalných prámů nepodařilo utajit. Na příjezd diverzních plavidel tak byli nachystáni nejen dělostřelci na pevnosti, ale také strážní čluny na Labi a především samotný most, který zůstával na noc rozpojený. Z šesti vyslaných vorů nakonec jeden najel na břeh, dva zachytily hlídkující čluny a tři neškodně propluly mezerou v rozpojeném mostu. Jeden o něco později skutečně explodoval, nezpůsobil ovšem žádnou větší škodu. Zbylé dva prámy uhasil prudký déšť. Výsledek celé akce tak vlastně nestál za řeč. To ovšem rozhodně nic neubírá na odvaze a zručnosti děčínských plavců.